Deutsch | English

České Švýcarsko

Kvalitní ubytování a aktivní odpočinek



Úvodní stránka » O regionu » Historie a legendy » Dřevař z Růžového vrchu


Dřevař z Růžového vrchu

Četní obyvatelé této krajiny získávali před časem svou obživu prací v lese. Také v Růžové žil před dávnými lety jeden velmi chudý dřevorubec se svou početnou rodinou. Pod krovem jeho skromného domku nesídlil nikdy dostatek, ba často bylo třeba potýkat se i s nouzí. Políček tehdy v okolí vesnice bylo málo a úroda z nich tak slabá, výdělky z lesní práce nevelké.

Nejhůře bývávalo v zimě, kdy se musel každý grošík dvakrát obrátit, než se vydal. Bylo proto nutné přičiňovat se co nejvíce v létě a tu pomáhaly i děti sbíráním jahod, borůvek, malin i hub. Však se až sliny sbíhaly, když z oken i dveří chaloupky linula se líbezná vůně houbové bramborové polévky, která tak dobře chutnala s kusem čerstvého chleba. Jednou se vypravil dřevorubec za časného zlatistého rána, sekyru na rameni, na Růžový vrch kácet stromy.

Dal se do práce, ani hlavu nezvedal, když tu uslyšel zvuk kostelního zvonku. Podíval se k obloze, ale do poledne se mu zdálo ještě daleko. Pozorně proto poslouchal a zjistil, že zvuk nepřichází ani od Růžové ani od Srbské Kamenice. Vydal se proto za hlasem zvonku a zanedlouho ke svému velikému údivu spatřil uprostřed lesa na mýtině malou kapli se zvoničkou. Před kapličkou stály dvě mohutné lípy.

Ať se dřevař rozpomínal jakkoli, nemohl přijít na to, že by kdy o kapli v těchto místech slýchal.

Nelámal si tím však příliš hlavu a puzen zvědavostí zasekl sekyru, kterou držel dosud v ruce, do kmene jedné lípy a vešel do kapličky. Zůstal však celý bez sebe překvapením, jak nádherně byl vnitřek vyzdoben. Nevěděl ani, kam dříve pohlédnout. Všude se třpytilo samé zlato a drahokamy, že až oči přecházely od tisíců paprsků lomících se v hranách klenotů.

Dřevař hleděl na ten přepych a myslil si: "Mít tak aspoň jedinou kapsu naplněnou těmito skvosty, do smrti by bylo dětem, ženě i mně pomoženo. A zde to leží bez užitku uprostřed lesa."

Jak byl prací, horkem i chůzí unaven, usedl na jednu lavičku u stěny a v klidném chládku kapličky počal klímat. Ještě v polospánku ho napadlo, že nikde neviděl ani človíčka, ani kněze či mnicha, či aspoň zvoníka. Ale to mu už sladký spánek obestřel smysly a ve snu viděl dřevař svou milou ustaranou ženu a klubko dětí, jak ze zápraží vyhlížejí, zda se táta už vrací z lesa. A pořád se mu zdálo, jako by žena byla uplakaná. Než spal a spal.

Když se probudil, kladly se dlouhé stíny přes kapli, která ztratila svůj jas. Stěny se zdály nyní zašlé a bez lesku. Dřevař však neměl čas na srovnávání. Viděl, že se už jistě slunce sklonilo k západu a on že dnes skoro nic neudělal. "Že jsem tak dlouho mohl spát! To jistě způsobilo to dnešní horko, " myslil si zarmouceně a rychle vyšel z kaple ven. Sáhl po topůrku, aby vytáhl sekeru, ale jak za ně vzal, rázem se ulomilo. Bylo zcela zpuchřelé. Teprve nyní si všiml, že skoro celá sekera je ztracena v kmeni lípy. Tak byla zarostlá. Údivem zakroutil hlavou, než nechtěl se zdržovat a pomysliv, že sekeru vytáhne zítra, pospíchal z lesa.

Jeho údiv se však stále stupňoval. Věkovitý les, kterým dříve stěží slunce pronikalo, zmizel. Kolkolem viděl mýtiny, mladé stromy, a čím dále šel, i louky plné květů a lány polí s dozrávající úrodou. Dřevaře už silně bolely nohy i záda a před očima se mu dělaly mžitky. "Cožpak špatně vidím vždyť mám oči jako rys," myslí si a tu pohlédl na své ruce. Ale to nebyly ruce statného muže, to byly scvrklé a vrásčité ruce starcovy s vystouplými žilami. A tyto ubohé staré ruce se mu chvěly a i nohy poklesávaly únavou.

"Snad nejsem nemocný," přemítal s úzkostí. "Co se to se mnou stalo? Co si pomyslí žena a děti. Bože, jen žádnou nemoc! Z čeho bychom byli živi, kdybych nemohl pracovat"? "Proč jsem jen do té kapličky chodil?" trpce si dále vyčítal. Brzy však přišel na pevnou silnici a v údolí v podvečerním šeru spatřil hezkou výstavní vesnici s červenými střechami. "To přece není Růžová! Kde to jsem? Co se to se mnou děje!" skoro zoufale vykřikl dřevař a truchlivě pomyslil: "A kde je má chaloupka, mé děti a má žena?" Tu uviděl sedláka s čeledínem vracející se z pole do vsi. "Řekni, dobrý muži,"obrátil se na sedláka, "co je to za ves?" "Růžová", odpověděl sedlák.

"Ale vždyť ta byla menší a celá obklopená lesy!" zoufale pravil dřevorubec. "to už je asi dávno, starče, to já už nepamatuji," odvětil sedlák. "Říkali staří, že tu býval hluboký les, ale to už je asi sto let. Ten už byl před lety vykácen a jsou zde, jak vidíš, pole," a obrátil se s čeledínem k odchodu.

Dřevaři táhlo hlavou, co mu sedlák řekl a jak ho oslovil "Což jsem skutečně stařec a což už skutečně uplynulo sto let?" Podlíval se na své zvadlé chvějící se ruce a spatřil, že má bílý vous a ramena mu poklesla.

"A co má žena a chaloupka, co je s nimi?! Pomyslil zoufale a chvějícím se hlasem zvolal za sedlákem. "Příteli, a co Františka, dřevařova Františka z roubené chaloupky a děti! Co je s nimi?" Sedlák, už daleko na cestě, se neochotně otočil a odpověděl: "Dřevařova Františka, ale ta už dávno zemřela. I její hrob už vykopali. Říkali staří, že se jí prý muž kdysi ztratil v lese."

"A děti?" dychtivě vyzvídal starý.
"Ach děti, ty jsou někde ve světě. V Růžové nezůstal žádný!"
"a chaloupka, roubená chaloupka?"
"Tu už dávno zbořili. Dobrou noc, starče, pospíchám. Zdá se, že hodně pamatuješ," a scházel úvozovou cestou ke vsi. Čeledín ho následoval. Stařec už neměl kam jít. Jeho touha vychladla, nebylo s kým se potěšit.
Těžce usedl na zem a z očí mu kanuly slzy. Teprve nyní cítil tíhu svých let. Kde je jeho život? Kam se všechno podělo? Kde jsou jeho sny a přání, kde jeho přátelé? Nebylo pro co žít a stařec na voňavé zelené mezi, porostlé mateřídouškou zemřel.

Na nebi vyskočily první hvězdy a vzduchem prolétl netopýr, večerní ševelivý větřík pohnul klasy. Zpoza meze zahrál cvrček. Odkudsi zazněl mladý smích.

A zde odpočíval mrtvý člověk, který svůj život neprožil. Jeho bolest zemřela s ním. Ráno, když šli lidé na pole, našli u cesty ve zrosené trávě starce s bolestnou tváří. "Zas bude mít obec výdaje s pohřbením tuláka," bručel starosta. A zakopali dřevaře na hřbitůvek ke zdi, odkud je výhled do údolí, na nebe i na Růžový vrch. Tam dříve spala jeho žena Františka.

Zdroj: Oldřich Lichtenberg, pověsti z Českokamenicka, Nový Bor, 1958

« Zpět


Doporučit stránku známému:



Rezervační centrum

+420 412 554 286

info@ceskosaske-svycarsko.cz

Provozní doba:
Duben - říjen / 09:00 - 18:00
Listopad - březen / 09:00 - 17:00


E-mailový zpravodaj

Zadejte svůj e-mail a dostávejte zdarma novinky informačního střediska Pravčická brána.


Praktický průvodce zdarma

Informace o průvodci


Partneři

Správa Národního parku České Švýcarsko

Mapa stránek | Prohlášení o přístupnosti | Vytisknout stránku | Přidat k oblíbeným

Copyright © 2006 České Švýcarsko - turistické informace, s.r.o. / +420 412 554 286 / info@ceskosaske-svycarsko.cz
Created by SYMBIO